Předtím, než existoval metaverze, byly MUD nebo víceuživatelské domény. V roce 1993 byly nejoblíbenějšími virtuálními světy pro sociální interakci. MUD byly textové světy bez grafiky. Uživatelé procházeli řadou „místností“ pomocí textových příkazů a komunikovali tam s ostatními. Jedním z nejpopulárnějších MUD byl LambdaMOO, jehož uspořádání bylo založeno na kalifornském sídle. Jednoho večera bylo několik uživatelů v „obýváku“ a mluvili spolu. Uživatel jménem pan Bungle náhle nasadil „voodoo panenku“, nástroj, který vytváří text, jako je John kope Billa, takže uživatelé vypadají, že provádějí akce. Pan Bungle vyvolal dojem, že jeden uživatel provádí sexuální a násilné činy vůči dvěma dalším. Tito uživatelé byli zděšeni a cítili se poškozeni. V následujících dnech se hodně debatovalo o tom, jak reagovat ve virtuálním světě, a nakonec jeden „kouzelník“ vyloučil pana Bungla z Bláta.
Téměř všichni souhlasili, že pan Bungle udělal něco špatného. Jak tomu máme špatně rozumět? Někdo, kdo si myslí, že virtuální světy jsou fikce, by mohl říct, že tato zkušenost je podobná četbě krátké povídky, ve které jste napadeni. To by bylo stále vážné porušení, ale svým způsobem odlišné od skutečného napadení. Takto to však většina komunity MUD nechápala. Technologický novinář Julian Dibbell informoval o rozhovoru s jednou z obětí, který líčil útok:
O měsíce později, žena . . . svěřila by se mi, že když tato slova psala, po tvářích jí stékaly posttraumatické slzy – skutečnost ze skutečného života, která by měla stačit k tomu, aby dokázala, že emocionální obsah těchto slov nebyl pouhou fikcí.
Prožitek oběti podporuje virtuální realismus – názor, že virtuální realita je skutečná realita a že to, co se děje ve virtuálních světech, může mít stejný význam jako to, co se děje ve fyzickém světě. Útok v Blátě nebyl pouhou smyšlenou událostí, od které má uživatel odstup. Bylo to skutečné virtuální napadení, které se oběti skutečně stalo.
Bylo napadení pana Bungla stejně špatné jako odpovídající sexuální napadení v nevirtuálním světě? Možná ne. Pokud uživatelé v MUD přikládají menší význam svým virtuálním tělům než svým nevirtuálním tělům, pak je škoda odpovídajícím způsobem menší. Přesto, jak se vyvíjejí naše vztahy s našimi virtuálními těly, problém se stává složitějším. V dlouhodobém virtuálním světě s avatarem, ve kterém byl jeden ztělesněn po léta, se můžeme s našimi virtuálními těly ztotožnit mnohem více než v krátkodobém textovém prostředí. Australská filozofka Jessica Wolfendale tvrdila, že tato „připoutanost k avatara“ je morálně významná. Jak zkušenost našich virtuálních těl stále roste, narušení našich virtuálních těl může být v určitém okamžiku stejně závažné jako narušení našich fyzických těl.
Případ pana Bungla také vyvolává důležité otázky týkající se správy virtuálních světů. LambdaMOO byla založena v roce 1990 Pavlem Curtisem, softwarovým inženýrem společnosti Xerox PARC v Kalifornii. Curtis navrhl LambdaMOO, aby napodobil tvar jeho domu, a zpočátku to byl druh diktatury. Po chvíli předal řízení skupině „kouzelníků“ – programátorů se zvláštními schopnostmi ovládat software. V tomto bodě by to mohlo být považováno za druh aristokracie. Po epizodě Mr. Bungle se kouzelníci rozhodli, že nechtějí dělat všechna rozhodnutí o tom, jak by měla být LambdaMOO provozována, a tak předali moc uživatelům, kteří mohli hlasovat o důležitých věcech. LambdaMOO byla nyní svého druhu demokracií. Čarodějové si však zachovali určitý stupeň moci a po chvíli usoudili, že demokracie nefunguje, a vzali si zpět určitou rozhodovací pravomoc. Jejich dekret byl poté ratifikován demokratickým hlasováním, ale dali jasně najevo, že k posunu dojde bez ohledu na to. Svět LambdaMOO se těmito různými formami vlády pohyboval poměrně hladce.
