V etice kyberprostoru se v posledních letech objevuje trend směrem ke vzniku intranetových mechanismů a samoregulačních systémů. Zejména v mnoha evropských zemích začali poskytovatelé informačních služeb zavádět dobrovolné sebeomezení. Například ve Spojeném království existuje nezávislá nadace Electronic Frontier Foundation (www.eff.org), jejíž zástupci vyvíjejí systémy hodnocení internetových zdrojů neustálým sledováním shromažďování informací, které na webových stránkách porušují morální a právní normy, a – kde nutné – zablokujte k nim přístup.
Řešení problému kvality informací poskytovaných na internetu mohou pravděpodobně přinést tradiční média, která se v posledních letech stále více zasazují o pořízení elektronické verze svých tištěných nebo rozhlasových a televizních vydání. Navíc již vznikly výhradně internetové noviny a časopisy, které si díky serióznímu a opatrnému přístupu získaly důvěru online veřejnosti. Tyto publikace mohou hrát mimořádně důležitou roli prostřednictvím široce používaných protokolů průzkumu; hodnocení elektronických publikací; udržování reputace virtuálních médií; a dohled nad implementací základních pravidel a principů profesionální novinářské etiky na internetu.
Dále je třeba zvážit etický konflikt mezi autorem (vlastníkem) informačního produktu a internetovou veřejností, tedy analýzu rozporu mezi touhou po veřejné dostupnosti nově vytvořených informací a potřebou ochrany autorských práv.
Vznik konceptu „autorských práv“ (starý téměř tři sta let: prvním zákonem na toto téma je Statut královny Anny, který byl uzákoněn v roce 1709 a vstoupil v platnost 10. dubna 1710) potřeba najít rovnováhu mezi zájmy tvůrců původních děl a společenskými potřebami. Vychází proto ze dvou nenáhodných a někdy i protichůdných mravních principů: likvidace plodů práce je přirozenou záležitostí, na druhé straně je zde princip všeobecného svobodného přístupu k vědění, který zajišťuje pokrok vědy a vědy. umění a podporuje bezplatné používání jakýchkoli informací a nápadů bez omezení.
Moderní komunikační technologie vytvářejí téměř neomezené možnosti pro osobní držení a reprodukci informací, což značně komplikuje ochranu autorských práv. V důsledku toho jsou předchozí mezinárodní zákony a dohody o ochraně duševního vlastnictví nedostatečné a tradiční představy o autorských právech je třeba revidovat.
Jak by měla být změněna současná legislativa, aby odpovídala moderní realitě? Existují dva koncepční přístupy k řešení tohoto problému. Všeobecně uznávaným trendem zdokonalování národních a mezinárodních pravidel informačního práva je rozšíření rozsahu autorského práva a jeho rozšíření na elektronické typy informací.
Zároveň je třeba zdůraznit, že autorská práva vyplývají ze skutečnosti vytvoření díla a nezávisí na povaze média. Problém tedy spočívá v potřebě správného výkladu platné legislativy a v implementaci stávajících pravidel do nových podmínek.
Nicméně opačný názor – kdy dodržování autorských práv na internetu zpomaluje vývoj webu a zasahuje do jeho aktivního obsahu – se stále častěji objevuje. Nejradikálnější zastánci tohoto názoru tvrdí, že vzhledem k tomu, že základem informační etiky je svobodná výměna znalostí a myšlenek, kategorie autorských práv se na ni v zásadě nevztahují, a proto by měl být internet vnímán jako veřejný informační prostor, ve kterém hodnota konkrétního textu chráněného autorským právem je vyrovnána. Tyto myšlenky našly své nejúplnější ztělesnění v etických zásadách hackerů. Mějte na paměti, že slovo „hacker“ je myšleno v původním a pozitivním významu: člověk, který pomocí svých počítačových dovedností zkoumá detaily programovatelných systémů a experimentuje s tím, jak rozšířit jejich použití na všechny. To, že někteří lidé toto slovo používají, neodráží a týká se jeho plné morálky.
V souladu s tímto hlediskem se navrhuje omezit nebo dokonce odstranit některá pravidla z koncepčních základů autorského práva, např. povolit spravedlivé a správné použití původních děl a nakonec se úplně vzdát myšlenky duševního vlastnictví.
Je jasné, že původ tohoto přístupu je třeba hledat v myšlenkách svobody na internetu, založené na zásadě, že informace by neměly být zatěžovány právními a/nebo autorizačními systémy. Ve skutečnosti ani ti, kteří podporují zrušení duševního vlastnictví, nejsou připraveni zcela se vzdát práv na svá díla a odstranit jejich jména z názvů a zejména z příjmů a poplatků. Původ tohoto přístupu lze hledat v síti a tento systém názorů se zdá být legitimní v obou směrech.
Je tedy zřejmé, že primárním úkolem při formulování moderní informační legislativy je udržet rovnováhu mezi zájmy výrobců softwaru a informačních zdrojů na jedné straně a zájmy jejich spotřebitelů na straně druhé. Jinak vývoj nových komunikačních technologií přispěje k prohloubení informační nerovnosti v moderní společnosti a k dalšímu rozdělování společnosti na dobře informované a méně informované.
Další právo – právo na soukromí – je jedním z nejzákladnějších práv: odráží přirozenou lidskou potřebu soukromí, důvěrnosti a autonomie, jakož i ochranu vlastní „osobní sféry“ před vnějšími zásahy, a schopnost rozhodovat se bez špehování a zůstat sám sebou a zachovat si vlastní individualitu.
Není náhodou, že ve všech mezinárodních dokumentech deklarujících lidská práva a svobody, stejně jako ve všech etických kodexech souvisejících s oblastí informací, je soukromí proklamováno jako základní morální hodnota, která tvoří základ lidské svobody a bezpečnost, a proto vyžaduje respekt a ochranu. Je zajímavé, že na rozdíl od jiných lidských práv formulovaných v 18. století se právo na nedotknutelnost soukromého života dočkalo ochrany a právního uznání teprve nedávno, tedy v polovině 20. století. To lze vysvětlit právě rozvojem informačních a komunikačních technologií, pod jejichž vlivem se výrazně zjednodušilo pronikání do soukromé sféry jednotlivce.
Přes deklarovanou anonymitu surfování na internetu existují technologie, které umožňují shromažďovat informace o chování uživatelů na webu. Shromažďování takových informací nelze považovat za odsouzeníhodné, ale pouze při splnění některých dosti přísných požadavků a podmínek. Informace musí být získány v dobré víře, s vědomím a souhlasem subjektu údajů (osoby, které se informace týká). Musí být shromažďovány pro přesně definované účely, které neporušují zákon, a musí být používány v přísném souladu s uvedenými účely. Musí být chráněna před neoprávněným přístupem a nesmí být nadbytečná nebo spojená s osobními údaji o uživateli bez jeho svolení.
V praxi však tato pravidla nejsou vždy dodržována. To vyžaduje nalezení vhodných řešení, která umožní účinně chránit soukromí uživatelů internetu před neoprávněným zasahováním ze strany vládních i komerčních agentur.
Důležitou roli při zajišťování soukromí uživatelů internetu hraje vytvoření určitých etických kodexů v oblasti ochrany – tzv. Privacy policy. Zásady ochrany osobních údajů jsou oficiálním prohlášením o podmínkách používání osobních údajů požadovaných od uživatelů internetu. Zpravidla je zveřejněn na domovské stránce webu a obsahuje podrobný popis účelu shromažďování informací a postupů: mluvil jsem o tom – s mnoha pochybnostmi – v jednom ze svých předchozích článků.
Důvod mých pochyb je velmi jednoduchý: kdokoli má zájem o špehování třetích stran, platí tvůrci příslušného softwaru více než mezinárodní nebo vládní organizace nebo jediná soukromá agentura, která předpokládá velmi nízké poplatky pro tvůrce softwaru. software, který by měl chránit soukromí občanů. Ti, kteří jsou lépe placeni, mají zjevně více pobídek k vývoji špionážního softwaru než technik se stálým zaměstnáním a fixním platem. To je nemorální logika kapitalismu.
Podmínky ochrany osobních údajů proto obsahují také záruky týkající se ochrany osobních údajů, které přebírá správa webu. Na Západě je přítomnost a přilnavost společností, které zajišťují zásady ochrany osobních údajů, nedílnou součástí étosu elektronického obchodování a je jasně dokázána mezinárodními veřejnými orgány, jejichž prostřednictvím se vytvářejí certifikace internetových zdrojů, a informují tak uživatele o rozsahu na které jsou chráněny jejich osobní údaje při práci s webovými stránkami. Takové příklady jasně ukazují, že samoregulace je na internetu mimořádně účinná – pokud trvá, z výše uvedených důvodů. Proto si snad uživatelé internetu uvědomí důležitost soukromí jako společenské a morální hodnoty (6. konec)
